Jak zlikvidovat bolševizující sociální stát

Tvrdě a nenávratně ho lze zlikvidovat pouze jednou cestou: tím, že ho porazíme na jeho vlastním poli, v oblasti sociálnosti, solidárnosti a spravedlnosti. Zde je návod:

Měla by existovat jednotná sociální dávka, jež by nedopustila, aby lidé umírali hladovou smrti. Ta by měla být skutečně minimální, řekněme 5000 Kč. Její univerzálnost by byla spasitelná hned v několika ohledech:

1.) Nepotřebujeme armádu úředníků, kteří dnes chodí po bytech a dívají se, zda příjemce té či oné dávky má nebo nemá koberec, vykonávají spoustu zcela nepotřebné práce a na svých mzdách a budovách stát stojí neskutečné prostředky. Desítky tisíc těchto vzdělaných a pracovitých státních zaměstnanců zajisté dovede svou prací v soukromém sektoru přinést naší společnosti větší prospěch, nežli přinášejí dnes svým předraženým papírováním, jež je stejně tak nekonečné jako nesmyslné.

2.) Tisíce lidí dnes nepracují právě proto, že dovedou-li si svojí práci přivydělat jenom několik málo tisíc korun, stát jim okamžitě stejnou sumu na dávkách sebere a oni zůstanou tam, kde byli. Práci tedy přijmou pouze v případě, že by jim vynesla dramatický více, než dnes na těchto dávkách dostanou. A to je přirozeně ve většině případů nereálné. Z ušetřených peněz proto navrhuji jednotnou sociální dávku vyplácet všem občanům s čistým měsíčním příjmem do 50 tisíc korun. Tak, aby každý měl motivaci pracovat a oněch 5 tisíc bylo sebráno až tomu, pro koho taková částka již nemá žádný význam.

Příklad fungování nového systému:

Pani Hana nemá maturitu, ani manžela, za to má dvě malé děti. Celý život pracovala v textilním průmyslu, který v celé zemi zkrachoval. Nic jiného neumí. Od státu nyní dostává 3x 5000 Kč (jednotnou soc. dávku) a musí uživit své dvě děti a zaplatit za byt. Ví, že jiné sociální dávky neexistují, že jí asi jen tak někde nezaměstnají a hlavně, že těch 15 tisíc má jistých a nepřijde o ně, bude-li si přivydělávat méně než 50 tisíc měsíčně.

Proto bez rozpaků přijme nabídku sousedů, aby od teď jednou týdně uklízela společné prostory v jejich panelovém domě výměnou za měsíční příjem ve výši 2000. Uklízí tak, aby bylo čisto a ne tak, aby se neřeklo. O tom se doslechnou obyvatelé sousedních domů a netrvá dlouho a paní Haná má ekvivalent práce na plný úvazek, uklízí v osmi domech a měsíční příjem její rodiny již činí 8 x 2000 + 15 000 = 31 000 Kč.

Přestává ovšem stíhat, zájemců o uklízení domů přibývá (konec konců to pro jednotlivé byty v panelácích znamená výdaj ve výši ubohých 50 – 100 Kč měsíčně) a ona je na všechno to důkladné uklízení sama. Naštěstí nepracovala v továrně na textil sama a několik jejich pracovitých a zodpovědných kolegyň stále nemůže najít práci, oslovuje je tedy a zakládá si firmu, jež má ambici pokryt svojí práci celé sídliště a ještě kus toho sousedního.

Poctivá práce, opatrné zacházení s penězi a důsledné sebezdokonalování se učením z paní Hany během několika let udělá zámožnou a váženou osobu, kterou pravda vždy budou nenávidět a které vždy budou závidět ty z jejich bývalých kolegyň, jež po roce marného hledání práce nad svým životem zlomily hůl a propadly alkoholismu, gamblerství či bezduchému sledování televize.

Paní Hana však i nadále pomáhá ženám, jež se ocitly ve stejné situaci jako před léty ona sama a těm poctivým a pracovitým nabízí to nejcennější: práci, slušný výdělek a obnovenou sebeúctu. Stejně jako paní Vlasta, která si dříve přivydělávala opravou obuvi a dnes má pobočky po celé republice a která pro levnost, poctivost práce a dobrý pocit v nich nejraději zaměstnává postižené a invalidy. A paní Naděžda, která po zavření té samé továrny bez váhání přijala práci chůvy a dnes vlastní několik soukromých školek, ve kterých pracují důchodkyně zbožňující děti.  

Takto vypadá skutečná pomocná ruka státu, tedy záchranná síť pomáhající lidem od hladu a mrazu, nikoliv přebyrokratizovaná bolševická obluda, vychovávající bezmocné, do sebe zahleděné a skálopevně přesvědčené voliče levice. A inteligentní pracovité lidi, kteří se tak snadno nechali oklamat nadměrnou krásou slov, jako jsou sociálnost, solidárnost a spravedlnost a dnes proto volí ty, kdož hají neobhajitelné a sami si na tom dovedou výborně vydělávat. A ještě k tomu všemu stát v póze lidumila. Škoda mluvit o tom, nakolik by oni „prostí lidé“ žili lépe, nebýt této pokrytecké, nespravedlivé a asociální ideologie, která dnes zcela dominuje naši politické scéně.

Ostatně o tom všem a jiných obludnostech levicového myšlení jsem již psal:

http://pavljuk.blog.idnes.cz/c/264438/Kouzelny-svet-levicovych-volicu.html

http://pavljuk.blog.idnes.cz/c/281141/Fatalni-asocialnost-levicoveho-mysleni.html

http://pavljuk.blog.idnes.cz/c/275818/Dnesni-banker-neni-kapitalista-ale-bolsevicky-parazit.html

PS: Vždy mě bavili třídně uvědomělí soudruzi, kteří výrostkovi z té nejchudší emigrantské rodiny vysvětlují, že lidé, kteří se v této zemi dovedli prosadit, jsou buď to zloději, nebo vrazi, nebo podvodníci.

A co se konkrétních částek týče (zda platit lidem s příjmem do 50 tisíc či do 15 tisíc a podobně), to je otázka přesného propočtu, jež náleží profesionálům. Princip by ale měl být stanoven železně a to čím dříve, tím lépe.