Kouzelný svět levicových voličů

Tak už jste to stokrát za poslední měsíce slyšeli, prý se nelze rozpočtovými škrty proškrtat k prosperitě. Pán odborář vám to řekl, pán s velkými brýlemi vám to řekl, pán s temnou minulostí za minulého režimu také. Hodně lidi takové věci říká. Až by člověk začal pochybovat, zda tomu tak opravdu není. Nuže, zamysleme se.

Rozpočtové škrty provádí stát. Stát tvoří jeho občané, tedy jednotliví lidé. Někteří pánové tomuto státu doporučují, aby si nikdy nepřestával půjčovat a snažil se dosáhnout prosperity za pomoci stimulace poptávky. Umíte si představit člověka, který by tak činil? Představte si to. Máte dluh, protože jste v minulosti chtěli na dovolenou a nemohli si to ze své stávající výplaty dovolit. V důsledku celosvětové krize po vás teď banka chce vyšší úrok z dluhu a součastně vám šéf sebral část výplaty. Budete se snažit ze své situace vyváznout větším utrácením? Vezmete si další dluh? A pak ještě jeden? Nebo začnete více pracovat, méně utrácet a ze všech sil se snažit toho břemene zbavit, než vás stáhne do dluhové spirály a následné exekuce všeho, včetně vašeho počítače s fotkami z oné dovolené? Jak byste v takové situaci jednali vy? „Stimulovali“ byste další růst svojí poptávky? Jak by jednali vaši přátele, lidé kolem vás?

Určitě by se pár šílenců našlo, ale většina rozumných lidi by se snažila vyhnout se exekuci a nebrali by si ještě jeden dluh na ještě jednu dovolenou, že ano? Tvoří li stát jeho občané, „obyčejní lidé“ jak zdůrazňují odboráři, proč by se měl řídit jinými principy, než jakými se řídí každý obyčejný člověk v podobné situaci? Přece tím, že si deset milionů lidi prostřednictvím nástroje zvaného stát vezme na sebe „státní“ dluh, se ještě nemění pravidla hry. Stále tady platí stejné zákonitosti, buď to těch deset milionů lidi teď splatí, nebo bude pak zle. Že vám ti různí pánové říkají, že na celostátní „makroekonomické“ úrovni platí jiné zákonitosti než na úrovni jednotlivců? Vážně? A kde a kdy se prosím pěkně stane to kouzlo? Kde a proč se změnila ta pravidla hry? Když vezmeme kus země a deset milionů obyvatel, tak již jsou podle vás, milí levicoví lidumilové, evidentně dluhy naprosto v pořádku a čím víc nenažraní jsme, tím lépe se máme.

Dobře, to se mi líbí. Víme, že to pro jednotlivce neplatí. Vezmeme li deset lidi, co jsou na pokrají osobního bankrotu a necháme li je bydlet vedle sebe a mít společné finance, budou již platit ty vaše jiné zákonitosti? Budou moct utrácet kolík chtějí, pardon, vy tomu říkáte činit pro růstové opatření kolík chtějí, aniž by došlo k bankrotu? Že to tak nefunguje? Tak sto lidi? Tisíc? Uveďte prosím číslo, kde prolehá hranice mezi pravidly, která platí pro každého z nás jako jednotlivce a o kterých pochybuje jenom blázen a nadpřirozenými pravidly, která podle vás platí pro velkou skupinu lidi.

Uveďte mi to číslo, protože já se chci stát stejným milovníkem „obyčejných lidi“ jako vy. Chci sjednotit dluhy všech lidi do jednoho velkého dluhu a prohlásit, že ten už se nemusí splácet. Chci prohlásit, že ten velký dluh už můžeme mít navždy, nehledě na stoupající úrok a klesající příjem. Že teď budeme li neustále jezdit na dovolené a kupovat si televize na úvěr, zatraceně, musím se ještě naučit váš slovník, myslím tím činit prorůstové opatření na úvěr, tak to přestane být rozhazováním peněz a začne být šlechetnou rozpočtovou stimulaci poptávky, která povede k naší všeobecné prosperitě. Prosím, uveďte mi počet lidi, který je pro realizaci takového kouzla zapotřebí. Nevím, třeba 1 984 lidi. Já si to ověřím a bude li to tak, hned se stanu jedním z vás. Svět, ve kterém žijete, je totiž opravdu kouzelný a velmi rád bych také žil v prostředí, kde lítají pečení holubi do pusy. Mně se totiž svět, kde není nic zadarmo také nelíbí.

Chci, aby se všechny moje problémy s penězi vyřešily tím, že budu ještě více utrácet.