Fatální asociálnost levicového myšlení

Solidárnost, sociálnost, spravedlnost, to jsou hluboce správné a lidské pojmy, jež si dnes bezmezně a zcela neprávem přivlastnila levice. Toto dětinské myšlení soudruhu lze změnit snad jenom dětinským příkladem, nazvěme jej pohádkou o jablcích. 

Pepa je dobrý sadař a vypěstoval si půl tuny jablek. Sergej a Ivan si nevypěstovali nic. Pepa je duševně zdravý a je mu proto nepříjemné, že Sergej s Ivanem teď pomřou hlady. Pojďme se podívat, co se stane dál:

Kapitalismus:

a.) Sergej s Ivanem jsou určitým způsobem indisponování, řekněme, že jsou oba ochrnutí. Pepa je bude krmit do konce jejich života, oni mu za to budou vděční a on z toho bude mít dobrý pocit.

b) Sergej s Ivanem nejsou nikterak indisponování, prostě se celý rok flákali. Pepa se ovšem slituje a dá jim trochu jablek, aby přežili zimu a mohli to příští rok zkusit znovu. Nepodělí se s nimi ale rovným dílem, protože cítí, že by v takovém případě neměli motivaci pracovat a příští podzim by za ním znovu přišli s nataženýma rukama.  Ti dva se poučí z vlastních chyb a polohladové zimy a příští rok se již dovedou sami o sebe postarat. Pepovi budou vděční a pomohou mu, bude-li někdy on mít s něčím problém.

Sociální stát:

a) Sergej s Ivanem jsou ochrnutí a Pepa je musí ze zákona živit. Sergej s Ivanem necítí nějaký extra vděk vůči Pepovi, protože jeho dobrý skutek není dobrovolný. Pepa z toho všeho taky nemá dobrý pocit a usiluje o snížení svých daní, aby měl více pro sebe. Sergej s Ivanem usilují o zvýšení jeho daní, protože chtějí žit stejně dobře jako někdo, kdo dře od rána do večera.

b) Sergej s Ivanem jsou poflakovači. Papa je musí živit a maximální sociální dávky těch dvou nejednou přesahují minimální výdělek Pepy. Ovšem Pepa přece jenom díky své pracovitosti a poctivosti většinou vydělá více. Člověk by řekl, že tento rozdíl v příjmu a životní úrovní bude motivovat luzu, aby pracovala. Ale kde pak, luza si zvolí sociální demokraty, ti zavedou pro Pepu progresivní daň z příjmů a pro Sergeje s Ivanem vymyslí příspěvek na tužky.

Komunismus:

a) Sergej s Ivanem jsou ochrnutí, Vladimír zastřelí Pepu a oloupí jeho rodinu. Pokud Vladimír po nabytí Pepova majetku nezradí své předchozí ideály, pak se podělí se o tento majetek podělí s invalidy, nechá se jimi prohlásit za génia a neomezeného vládce země a za několik desítek let bude pohřben a uctíván v průsvitné rakvi.

b) Sergej s Ivanem jsou prostě poflakovači, zastřelí Pepu sami a Vladimíra potom v rámci vnitrostranických čistek dají do gulagu, aby se s ním nemuseli dělit o Pepův majetek a svojí nenadálou moc.

Вот и сказки конец.

Následující výtka soudruhů je evidentní, Pepa je asociál, do sebe zahleděný kapitalista a sám nikdy nikomu nic nedá. To je dost možné, lidský rod je nedokonalý a duševně chorých měl vždycky dost.

Ovšem od toho je tady společnost, jež vždy měla určité morální hodnoty a vyvíjela na své příslušníky tlak, aby je dodržovali. Právě takto a nikoliv z osvíceného nařízení nějakého soudruha vznikly naše hluboce lidské a správné hodnoty, jako jsou solidárnost, sociálnost a spravedlnost.

Úsilím dnešních soudruhů jsme dospěli do podivuhodného stavu, kdy konání dobra přestalo být příjemnou ctnosti a stalo se nepříjemnou povinnosti. Nepříjemnou proto, že na každou korunu věnovanou státem skutečně potřebným připadne několik korun promrhaných. Promrhaných na nesnesitelnou byrokratickou mašinérii státu a promrhaných na živení těch, jež by se měli živit sami.

„Obyčejnému pracujícímu člověkovi“ jeho domnělí levicoví zastánci vzali jeho důstojnost. Kdyby ho před tím neobrali na daních o více než polovinu jeho skutečného přijmu, zbylo by mu dost na to, aby sám přispěl svým rodičům na stáří a svým dětem na vzdělání.

Zachování této osobní vazby mezi lidmi by přitom neskutečně ozdravilo naši společnost. Dotyčný Pepa by pociťoval mnohém vyšší uspokojení ze své práce, pokud by viděl, jak jeho peníze pomáhají jeho blízkým, místo toho, aby jako my tady a dnes bezmocně přihlížel jejich rozkrádaní politicko-byrokratickým molochem.

Na rozdíl od svých levicových kolegů nejsem fanatikem a uvědomují se, že k tomuto ideálu se lze pouze přiblížit, nikoliv ho dosáhnout. Nějaká forma minimální státní sociální ochrany je nezbytná a musí přijít ve chvíli, kdy tyto společensko-etické vazby selžou.

Na rozdíl od bolševiků nejsem ochotný dopustit smrt jediného člověka a lidský život je pro mě vždy hodnotnější než sebekrásnější vize. Proto nedovedu razantně zamítnout státní sociální systém, ale pouze přesvědčeně trvám na jeho maximální minimalizaci. V opačném případě tato naprosto asociální a amorální obluda v brzkém čase znovu zcela pohltí naši společnost, zahubí Pepu a spolu s ním i Sergeje s Ivanem, jímž najednou nebude mít kdo pomoci.