Kde jsme a kudy dál

Omezte člověkovi jazyk jeho vyjadřování a omezíte tak i celou jeho mysl. Metoda detailně a precizně popsaná v románu 1984 od George Orwella není holou fantazii spisovatele, nýbrž naši každodenní realitou.

V jisté neurčité zemi a v jistém neurčitém čase se politické myšlení obyvatel systematický degraduje na úroveň demence – vše co dovedou rozlišit je, zda média o té či oné politické straně říkají, že je „vpravo“ nebo „vlevo“. A ovčané to těmto médiím úspěšné baští a s otřesnou pokorou se u volebních uren dělí na zástup fanoušků jednoho, či toho druhého týmu.

Politická scéna země se tak začíná nápadně podobat fotbalu – fotbalisti jsou všude více méně stejní, mají dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu a hrají pro peníze. Sympatie mezi jednotlivými týmy se pak dělí podle barev jejích dresů. Ve fotbale nikomu nezáleží na tom, co si myslí ten který hráč modrých a co tomu říká protihráč v červeném, ve fotbale jde o princip: já fandím oranžovým, takže oni jsou všichni svatí a fialoví, ti jsou všichni do jednoho sprostí zloději!

Lidé jsou od přírody poměrně inteligentní tvorové a mají velký skrytý potenciál, takže ani systematická primitivizace ze strany sdělovacích prostředků přirozeně zcela nevyřídí jejích kritické myšlení. Podvědomě chápou, že tady a teď je v této zemi něco špatně, avšak uniká jim co vlastně. Jejich pocit celkové frustrace a beznaděje se tak odráží pouze v tom, že začínají nesnášet i ten „vlastní tým“ a volí ho již jenom proto, že ten konkurenční nesnáší ještě víc. Princip „menšího zla“ vítězí.

Celý proces čtyřleté systematické mediální debilizace populace završený fanouškovským vhazování papírků do uren je pak pompézně označen za demokracii a s pomoci ozbrojené agrese vnucován i ostatním státům po celém světě. To je chytré, ba velmi chytré. Nejlepším otrokem je ten, kdo si není ani vědom toho, že je otrokem. Hlavně utlumte jeho pocit nenaplněnosti a poslední inteligentní vědomí něčeho silně shnilého pod povrchem mediální manipulace. Tvrďte jim, že žiji v nejdemokratičtějším a nejvyspělejším systému, tvrďte jim, že mezi oranžovými a modrými je zásadní rozdíl a k tomu čas od času ukojte jejich bezmocný vztek s dopomoci sakrální oběti. To jest: maximálně možně znemožněte nějakou malou, bezbrannou a nepohodlnou parlamentní stranu a v příštím roce jí nahraďte novým obětním beránkem, kterého podřežete zase příště.

Gratuluji, vybudovali jste vysoce efektivní a stabilní řídicí systém. V čele státu se střídají dva týmy velmi pochybných lidi, každý, z nichž si stabilně drží sympatie 25% - 30% tiché menšiny obyvatel. Přidejte k tomu ještě 30% obyvatel, kteří se o politiku prostě kategorický nezajímají, a dostáváte se k zbylým 10% - 15%, kteří ze zoufalství volí malé strany, z nichž každé volební období projde do Poslanecké sněmovny jenom jedna a ta je následně velmi rychle a obratně likvidování stalými hráči – červenými, oranžovými, modrými, fialovými a samozřejmě i „nestrannými“ rozhodčími naši „fotbalové ligy“ – médii.

Malé strany jsou tak většinou likvidovány ještě dříve, než si stihnou vůbec uvědomit pravidla hry, do které se dostaly a jejich bývalí voliči úspěšně oklamaní likvidační kampani skutečných zloduchů ztrácí poslední naděje na změnu. V čele státu se tak stabilně střídají nic nechápající polo-zlodějské, polo-ignorantské bandy velkých stran, za jejichž nezodpovědnými zády se teprve ději skutečné věci.

Ekonomickou a tedy i jedinou reálnou moc ve státě drží úzká skupinka lidi, která reálně potřebuje ovládat pouze chod tři instituci – Ministerstva financi, Centrální banky a médii. Všechno ostatní je druhotné, ve státě „řízeném“ neschopnými „fotbalisty“ se není čeho bát – smrtící inflační politika nekrytých peněz napojená na světový bankovní socialismus není ohrožena, klíčová rozhodnutí zůstávají v rukou několika málo nikým nevolených lidi, zatímco ostatní politické drobnosti přechází do kompetence „politické elity“ země, parazitující na čím dál tím větší byrokratizaci ekonomiky a udržující iluzi národní suverenity a liberální demokracie.

Dokonalost systému je završena zdánlivou různorodosti a nezávislosti médii, omezující myšlení i jazykovou znalost lidi do takové míry, že ani neznají ta správná slova, s pomoci kterých by pojmenovali politická uskupení ve vlastní zemi. Ne, ta slova nejsou pravice a levice. Kategorii a různorodosti je přirozeně mnohem více, tady je popíši jen čistě orientačně:  

Populisté – sem patři naše hlavní čtyři „fotbalové“ týmy, jejích programy a rétorika se sice mohou radikálně rozcházet, nicméně jak prokázala praxe, jejich skutky „u koryta“ jsou praktický totožné – takové jakési trapné a neschopné něco, mající za cíl zastřít naprostou neschopnost, nekompetentnost, zkorumpovanost a lhostejnost jednotlivých „fotbalistů“.

Bolševici – radikální levice, nekamarádící se moc ani s jedním z „fotbalových“ klubů a bytostně cítící hlubokou a systémovou prohnilost, skrývající se za zástěrou oficiální politiky. Problém těchto lidi spočívá v tom, že ačkoliv rozumí společenským problému mnohem lépe než standardní populace „fotbalových“ fanoušků, snaží se problém současného společenského řádu vyřešit s pomoci nastolení komunistické utopie – něčeho ještě zrůdnějšího a odpornějšího, nežli je naše současná realita.  

Kapitalisté – radikální levice jim říká „neoliberálové“, ve skutečnosti je to široké a různorodé spektrum svobodomyslných lidi, shodujících se na principech osobní svobody a spatřujících kořen všeho zda v naddimenzovanosti státu. Ideologie těchto lidi, ať si toho jsou vědomi či nikoliv, zcela zásadním způsobem podkopává základ dnešního společenského řádu, stojícího na fatální iluzi toho, že stát za mě a pro mě udělá něco lépe, než bych to udělal já sám pro sebe. S touto hlouposti stojí a padá ta hrůznost, kterou jsme si tady nevědomky nechali vybudovat.   

Karty „moderní zastupitelské demokracie“ a „všemocného rovného volebního práva“ jsou již přes patnáct lét definitivně rozdány a je na nás, zda si naše občanská společnost někdy uvědomí za co a proti komu hraje. Doposud se jim velmi dobře dařilo držet nás v pozici hlucho-slepo-němých debilů, vystrašených „extrémy“ a volících „zlatou střední cestu“ vedoucí naše životy do pekel beznaděje, pasivity a apatie.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodl jsem se napsat krátký román. Jeho názvem je Idea, jeho žánrem antiutopie, jeho předmětem naše budoucnost v rámci Evropské unie. Vznik tohoto románu můžete sledovat zde: http://www.facebook.com/events/365749940191089/