Milý politiku, já jsem občan

Cíle dnešního politika jsou jasné, nejdříve musí být zvolen. K tomu potřebuje podporu mocných a peníze. Za to se jim bude muset odvděčit. A to svojí podporou a našimi penězi. K tomu, aby je od nás získal a k tomu abychom ho tam vlastně zvolili, potřebuje záminku. Nějakou pěknou a věrohodnou záminku.

Někdy je to štědrý sociální systém, jindy státní politika ekonomické konkurenceschopnosti. Slibuje nám, že vše zajistí a vysvětluje nám, že to on to umí nejlépe. 

Slibuje nám a lže, protože za každou cenu potřebuje naše peníze. Pro ně a pro sebe tady. A my mu to věříme. Je to jakoby přišel k nám domů a začal nás poučovat, kolik bychom měli utratit za jídlo, kolik za léky a kolik za pochoutky pro domácí mazlíčky. Co je mu vlastně potom? Vydělal snad naše peníze on? Jsme snad tak hloupí, že si neporadíme sami?

Proč by měl mít politik pravomoc rozhodovat o penězích ze státního rozpočtu? Proč nejsou občané těmi, kdo má tu moc?

Proč nemůžeme mluvit do rozhodnutí našeho parlamentu poslat skrz Mezinárodní měnový fond peníze Řecku? Proč nemůžeme sami rozhodnout, kdo si zaslouží vyšší platy, zdali lékaři či učitelé? Proč nemůžeme v referendu určit, zda chceme dostavbu Pražského okruhu nebo místo toho armádu v  Afganistanu? Zda si přejeme navýšení porodného nebo důchodu, zachování podpory stavebního spoření nebo dotace bionafty? Platit méně daní a platit si tedy zdravotní pojištění a školství sami nebo platit vysoké daně a nechat stát, aby to vše zařídil?

Nemyslíte, že my sami nejlépe víme, co chceme?

Máme-li demokracii, můžeme o takových věcech rozhodovat sami. Nemusíme se spoléhat na ty, kdož stejně za několik měsíců ztratí naši důvěru a zklamou veškeré očekávání. Nemusíme demonstrovat, stávkovat a do krve se přít o to, kolik občanů je v tento okamžik pro kterou politiku.

Proč udržovat současný systém, se kterým je spokojen vskutku pouze politik sám, a nepřejít k přímé demokracii? K systému, kterého se korupčník bojí jako čerta, k systému, jehož vzniku všechny generace našich politiků vždy tolik bránily. Proč o těchto věcech nerozhodovat v referendu?  

Já vím, co vám na to řeknou politici. Prý uděláme nejlépe, necháte-li je, aby se o to postarali oni, prý je to jinak nebezpečné. Ale proč? Jsou snad chytřejší? Lépe rozumí našim potřebám nežli my sami?

To, co je jisté, je, že nejsou poctivější. Nebudou s našimi penězi zacházet tak pečlivě, jak bychom to učinili my sami. Těžko bude občan krást sám u sebe. Ale politik u občana, to už je něco jiného.

Těžko si asi v referendu odhlasuje podporu cizího státu v situaci, kdy nemáme peníze ani sami na sebe a naše HDP se propadá, že ano? 

Budeme-li mít referenda, prý si vesele odhlasujeme, že se mají velké podniky vlastněné cizinci znárodnit a rozdat nám. Odhlasujeme si, že lidi určité národnostní, náboženské či politické příslušnosti tady nechceme. Že je všechny vystěhujeme nebo pobijeme. Odhlasujeme si, aby tam toho chlapa podezíraného z korupce pověsili na nejbližším stromě, místo toho, aby se mu dostalo řádného soudu.

Možná ano, možná ne, nejsem vševěd, ale řeknu vám, proč mě toto vůbec netrápí. Prozatím bohatě stačí, budeme-li si moct rozhodovat alespoň o vlastních penězích. Ústava, zákony, právní řad, základní lidská práva, právo na život, na majetek a na svobodu, to vše se už docela vydařilo. To co se politikům dodnes jednoznačně nedaří je přestát krást. 

Referenda nevyhubí všechny druhy korupce a nevyřeší všechny systémové problémy. Dodají nám ale důstojnost. Ucítíme, že na našem rozhodnutí v tomto státě opravdu záleží. Budeme vědět, že naše rozhodnutí platí.

A ne, že si někoho zvolíme a ten si pak dělá, co chce, nejlépe ještě podplácen nějakou zájmovou skupinou.  Bude to krok správným směrem, krok ke vzniku svobodné společnosti, společnosti občanů, kteří cítí svojí zodpovědnost za své osudy. Krok od politického zmatku, permanentního zklamání a bezmoci. Toto už není o pravici či levici. Toto by mohl být krok ke skutečné, k přímé demokracii.

Milý politiku, mě nezajímají tvé politické aféry, tvá kariéra či tvé finanční zabezpečí. Jsi najatý správce mých peněz. Já jsem tvůj nadřízený a ne ty můj. To já mám právo rozhodovat co s penězi. A ne ty. Nezajímá mě, že jsi přišel do politiky krást a lhát.